Památník Bitvy
u Kolína
poloha: 50°1'46.00"N 15°7'12.00"E

 

 

 

 

 

 

Křečhoř- Památník Bitvy u Kolína r. 1757
- památník, zhotovený v roce 1898 dle návrhu V. Weinzettela, připomíná krvavou bitvu v roce 1757, v níž zvítězilo rakouské vojsko nad pruskou armádou vedenou králem Bedřichem II.

 

Turistická známka č. 1628

 

Turistickou známku zakoupíte na těchto
prodejních místech - cena 1 ks á 25,-- Kč:

 

- Obecní úřad Křečhoř, Křečhoř č.p. 1
- Smíšený obchod Kuchařová Sylva, Křečhoř 122
- Smíšené zboží Tomáš Šklíba, Křečhoř 45
- Hospoda pod Smrkem, Křečhoř 74
- Hostinec u Sokola, Křečhoř 124

 

Vznik myšlenky vítězného
pomníku a jeho stavba

Téměř 140 let po bitvě, 19. dubna 1897 přichází jičínský c.k. vrchní okresní lékař MUDr. Bedřich Presl na půdě "Ústředního spolku pro udržování hrobů a pomníků na bojištích z roku 1866 v Čechách" s návrhem postavit příští rok na vhodném místě bojiště u Kolína "přiměřený pomník" a oslavit tak jubileum 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Návrh předložil protektoru spolku, Vilému princi ze Schaumburg-Lippe, který jej přijal a tak mohly být započaty přípravy na jeho realizaci. Výbor spolku se 24. dubna usnesl obrátit se s žádostí na kancelář řádu Marie Terezie a na c.k. říšské ministerstvo války. V odeslaném listu kanceláři řádu bylo např. zdůrazněno, "že památníkem tím vzpomínka na hrdinné činy armády, jakož i povznesení mravní síly nyní žijícího pokolení podstatně podporovány býti mají." Princ Vilém při prosazování tohoto projektu využíval svých úzkých kontaktů s císařským dvorem. Mohl se také opírat o podporu členů spolku, kteří ve valné hromadě 29. května záměr jednomyslně přijali.

31. července 1897 bylo spolkem zvoleno užší komité: Vilém princ ze Schaumburg-Lippe, protektor spolku, baron Rudolf svobodný pán Ulmenstein, předseda, setník Heřman Schellhardt, místopředseda, jednatel Dr. Josef Tausik, pokladník Jindřich Friedländer a členové výboru ředitel odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích Vilém Dokoupil coby technický referent a MUDr. Bedřich Presl. Dále za poradní členy Jan Lukeš, c.k. vládní rada a autor dějin řádu Marie Terezie, a Václav Weinzettl, architekt a odborný učitel kamenosochařské školy v Hořicích. Díky podpoře kancléře řádu Marie Terezie, polního zbrojmistra Fejérváryho se dařilo shromažďovat finanční prostředky. Říšské ministerstvo války 6. září téhož roku např. přislíbilo příspěvek 1000 zl a císař František Josef I. povolil uvolnit z řádové pokladny řádu Marie Terezie 3000 zl, což bylo 26. února 1898 oznámeno výnosem z řádové kanceláře. Celkové náklady byly odhadovány na 30 000 zl.

Za této situace mohla být roku 1898 zahájena stavba vítězného pomníku. Nejdříve bylo na jaře dokončeno vykoupení pozemků a nová parcela byla zapsána do katastrálních knih obce Křečhoř jako majetek Ústředního spolku výnosem okresního soudu z 20. června. Architekt Václav Weinzettl a sochař Mořic Černil z kamenosochařské školy v Hořicích spolu s dalšími spolupracovníky připravili modely pomníku, podle nichž zhotovily vlastní pomník a jeho ozdobné prvky, jak bylo zdůrazňováno, výhradně české firmy. V létě vystavoval architekt Weinzettl nákres pomníku na Výstavě architektury a inženýrství v Praze. Z doby stavebního ruchu místní tisk zaznamenal jen nebezpečný pád kvádru 15. září, při kterém bylo zničeno lešení. V říjnu byl uchycen i dvouhlavý císařský orel s palmou vítězství na vrcholu pomníku. Asi jako poslední byl usazen čelní reliéf útoku holobrádků (nelze vyloučit současné umístění zadního reliéfu). Přes velké úsilí organizátorů se nepodařilo splnit původní veřejně proklamovaný termín dokončení pomníku k 4. říjnu 1898, tj. na den jmenin císaře Františka Josefa I.

Ikonografický program pomníku a doba jeho vzniku

Monumentální novoklasicistní pomník z hořického pískovce svým heroickým pojetím oslavuje vítězství císařsko-královské armády v bitvě u Kolína. Jeho působivost zesiluje zasazení do krajiny na hřebenu svahu nedaleko obce Křečhoř, pomník je zřetelně viditelný ze silnice od Prahy do Kolína, ale jeho majestátní ráz zdůrazňují též i klasicistní formy včetně použití antických motivů. Výzdoba monumentu připomíná Marii Terezii a její řád, jenž založila na počest kolínského vítězství, a dále jednotky a jednotlivce, kteří se v bitvě zvláště vyznamenali.

Po stranách 15 metrů vysokého pylonu pomníku byly situovány dva dórské sloupky dekorované vavřínovými ratolestmi, nesoucí stylizované plameny. Vrchol pomníku tvoří pískovcová urna, na níž je zpředu bronzový kříž a pokrývá ji zčásti drapérie, přepadající přes římsu ztvárněnou do podoby iónského kymatu. Nad urnou se zvedá mohutný dvojhlavý orel korunovaný císařskou korunou s rozepjatými křídly, jenž v drápech drží palmu vítězství. Hlavici pomníku zdobí šest dekorativních štítů, tři vzadu a tři vpředu, s latinským nápisem "FORTITUDINI" (Statečnosti), tj. heslem Vojenského řádu Marie Terezie. Z předních štítů vybíhá feston, v jehož středu je zavěšen z bronzu odlitý kříž řádu. Pod nápisem "KOLÍN 18. VI. 1757" je umístěn bronzový medailon s portrétem císařovny, zasazený ve vavřínové kartuši s válečnými trofejemi a hradební korunou.

Na východním boku pomníku se nacházely bronzové odlitky velkokříže a rytířského kříže řádu doplněné vavřínovými ratolestmi. Vždy pod každým z nich byla vytesána jména nositelů těchto vyznamenání, kteří je měli obdržet za své hrdinství u Kolína. Obdobně západní trnož byla osazena bronzovým odlitkem pamětní medaile, kterou Marie Terezie nechala razit na počest bitvy, ozdobeným vavřínovou a dubovou ratolestí. Pod medailí byla vytesána jména těch, kteří se v boji u Kolína vyznamenali, aniž by však řád obdrželi.

Zvláštní pozornost si zaslouží přední (severní) i zadní (jižní) reliéf, v obou případech usazené v lichoběžníkovém rámci s proláklými bočními hranami. Významově zdůrazněn je přední reliéf, znázorňující jízdní ataku pověstných "holobrádků" pluku de Ligne, pozdějšího 14. pluku. Útok těchto mladých dragounů vyvolal rozhodující zvrat v průběhu kolínské bitvy. Reliéf doplňuje stylizovaná páska s francouzským nápisem, zachycujícím rozmluvu polního maršála Dauna s velitelem valonského pluku de Ligne, plukovníkem hrabětem de Thiennes a slova, jimiž tento oslovil svůj pluk před útokem.

Daun: "Však nesvedete nic velikého se svými holobrádky!" De Thiennes odpovídá: "To ještě uvidíte!" a k mladým vojákům: "Holobrádci, ukažte, že dovedete kousat, i když nemáte vousy, ukažte, že ke kousání je zapotřebí zubů, nikoliv vousů!"

Na zadním reliéfu jsou také spodobněny čtyři praporce, které císařovna dragounskému pluku de Ligne po bitvě věnovala, sama se na jejich vyšívání podílela. Reliéfu dominují zbraně vítězů a také zde nalézáme jména a čísla pluků, které byly ve zprávě o bitvě pochvalně vyzdviženy. Výrazné jsou zejména nápisy na stuhách dvou dalších bočních praporů, na levé je uveden pěší pluk Hoch und Deutschmeister č. 4, na pravé pěší pluk Botta d´ Adorno č. 12.

Na skutečnost, že pomník byl postaven v jubilejním roce 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. upomíná latinský věnovací nápis na zadní straně pylonu. "Roku padesátého slavné vlády Františka Josefa I. z boží milosti císaře rakouského, krále českého atd. atd. atd. a apoštolského krále uherského vztyčeno r. 1898." Na čelní straně vpravo na spodním stupni soklu pomníku je z boku vyryt nápis: ARCHIT. V. WEINZETTL a jméno Mořice Černila nalézáme na předním reliéfu vlevo dole.

Součástí areálu se také stal nedaleký strážní domek, který obýval vojenský vysloužilec, jenž pečoval o pomník a okolí. Návštěvníkům poskytoval vedle informací i občerstvení.

Pomník nepřipomínal jen dávné vítězství habsburské armády či nebyl jen pietní vzpomínkou na tisíce mrtvých, jeho poselství směřovalo také k současnosti. Výše jsme uvedli citát z návrhu na jeho zřízení, ale nasvědčují tomu i slova MUDr. Bedřicha Presla ze závěru jeho pamětního spisu Vítězství u Kolína dne 18. června 1757: "Tento vítězný pomník má pokolením příštím vydávati svědectví o věrnosti, oddanosti a obětavosti národů rakouských a armády z nich vyšedší, o prozíravosti a výtečné způsobilosti její vůdců..." Symbolika pomníku podporovala slávu c. k. armády, jednoho z hlavních integrujících činitelů habsburské monarchie. Jeho výzdobu i samotný průběh slavnosti vysvěcení určoval prvořadý zřetel k upevnění rakouské státní ideje věrnosti dynastii a vyzdvižení obětavé a iniciativní statečnosti v boji. Tvůrci pomníku doufali, že morální apel jeho státotvorného poslání převáží nad soudobými národnostními půtkami. Doba však již byla příliš poznamenána nacionálními spory Čechů s Němci v českých zemích, které se odrazily jak při okolnostech vysvěcení pomníku, tak i v jeho dalších osudech. Zajímavým dokumentem, přibližujícím dobovou atmosféru, je dopis dělníka Aloise Čády, jenž byl tajně uložen v roce 1898 do nosné konstrukce c.k. orla na vrcholu pomníku. Jeho autor v něm mj. píše: "Milovaní Češi! Až jedenkráte tento dopis otevřete, zvězte, kdy a za jakých poměrů tento pomník byl zbudován... Když jsem toto psal, upíráno nám hlavně od Němců právo jak po lidském [i] božím zákonu jednomu každému…"

Vojenská slavnost a vysvěcení pomníku

V sobotu 27. května 1899 za studeného deštivého počasí proběhla vojenská slavnost odhalení a vysvěcení pomníku. Na prostranství okolo pomníku byla rozmístěna škadrona 14. pluku dragounů se standartou a prapor 21. pluku pěchoty také s praporem a hudbou. Vilém princ ze Schaumburg-Lippe jménem "Ústředního spolku pro udržování hrobů a pomníků na bojištích z roku 1866 v Čechách" v úvodní řeči přivítal zástupce císaře arcivévodu Ottu, poté uvítal kardinála Františka hraběte Schönborna, arcibiskupa pražského, velícího generála VIII. (pražského) sboru polního zbrojmistra Ludvika Fabiniho, jenž reprezentoval říšské ministerstvo války, a dále ministra královské (uherské) zemské obrany polního zbrojmistra Gézu svobodného pána Fejérváryho, toho času kancléře řádu Marie Terezie, a místodržitele v Čechách Karla hraběte Coudenhova spolu s dalšími hodnostáři a hosty. Po svolení arcivévody Otty pražský arcibiskup Schönborn spolu s ostatními duchovními vysvětil pomník. Vojenský farář čestný kanovník dr. V. Cába pak přednesl českou řečí projev o památce vítězství u Kolína a polní zbrojmistr Fabini přiblížil přítomným průběh bitvy.

Slavnosti přihlíželo velké množství diváků, avšak české národní spolky se jí odmítly oficiálně zúčastnit. Terčem výpadů radikálů se stal její "německý" charakter. Zvlášť bylo kritizováno, že na pomníku není žádný český nápis mimo dlouhé "í" v názvu Kolín. Symbolického rázu nabyla např. později veřejně deklarovaná neúčast pražského primátora mladočecha JUDr. Jana Podlipného. Ve slavnostně vyzdobeném Kolíně se musel místodržitel hrabě Coudenhove hned ráno hluboce rozlítit, když spatřil na radnici viset vedle povoleného bíločerveného praporu také trojbarevný, slovanský. Chybějící spolky měly nahradit špalíry žactva, ale žáci gymnázia asi bez zlého úmyslu v nastalém zmatku náležitě nepozdravili vůz arcivévody Otty, což vyvolalo dokonce následné vyšetřování. Kritické a výsměšné zprávy radikálně laděného místního a pražského českého tisku očišťovala bdělá cenzura, a tak se např. kolínské Labské proudy raději uchylovaly k jízlivému jinotaji.

Zanedlouho po ne zcela povedených oslavách se objevily jepičí úvahy o uspořádání jiné, již národní české slavnosti na Křečhoři. Ovšem tyto mohly oslovit jen úzký okruh lidí a nebyly sto soutěžit např. s ohlasem pravidelných národních lipanských oslav.

Další osudy pomníku do současnosti

Přesto se pomník stal cílem mnoha návštěv, o čemž svědčí dochovaná Pamětní kniha. Obsahuje jak německé, tak i české zápisy, které vypovídají, že jej navštěvovali nejen různí hodnostáři, důstojníci a vojáci, ale též organizované výpravy např. školní mládeže, náhodní hosté i místní. Důležitým mezníkem se stalo vyhlášení Československé republiky. Pomník bezprostředně ohrozilo revoluční obrazoborectví konce října 1918, které vybíjelo svou energii na c.k. symbolech. Na Křečhoři děsili strážce pomníku, vojenského invalidu Václava Krejčího výrostci (a možná nejen oni), kteří se dožadovali odstranění mohutného císařského orla. Okresní národní výbor v Kolíně však prokázal chladnou hlavu a někdy před 7. listopadem vzal pomník pod svou ochranu. Zahájil pak jednání s "Ústředním spolkem pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Hradci Králové", jenž vykonával správu památníku. Na návrh architekta Václava Weinzettla, jednoho z autorů pomníku a technického referenta Ústředního spolku, byl zaslán před 17. listopadem přípis ONV, aby nechal demontovat tuto sochu. Sejmutí bylo provedeno až 10. dubna následujícího roku a orel pak byl na dlouhá léta uložen v Městském muzeu v Kolíně. I v této době k pomníku přicházeli návštěvníci s různými pohnutkami, z nichž mnozí zanechali svůj podpis v Pamětní knize. Za zmínku stojí např. rozhořčený zápis z 25. července 1920: "Toho orla jste tam mohla vážená společnosti nechati. Ten by nám byl už neublížil." Jiný názorový odstín přibližuje apel z 2. června 1925: "Všechna sláva - polní tráva! Tak často čeští lidé za cizí zájmy umírali! Chápeme-li velikost dnů, v nichž žijeme?"

S uklidněním poměrů také vítězily snahy o částečnou opravu pomníků na Křečhoři i Bedřichově, ke kterým došlo ve 30. letech. Dokonce se uvažovalo o návratu orla zpět na jeho původní místo (např. iniciativa Městského muzea v Kolíně v r. 1936). Asi větší překážkou než ideologický odpor byla potřeba nemalé peněžní částky. Zanedlouho však přichází Mnichov a 15. března 1939 německá okupace. Nacistická vojenská mašinérie převzala s pochopením vzor pruského krále Fridricha II. a jeho disciplinované a obávané armády. Kolínská porážka byla zvláště v této době pociťována jako její velké pokoření. Adolf Hitler nechal po anšlusu Rakouska 12. března 1938 převést z Vojenskohistorického muzea ve Vídni všechny pruské prapory a standarty ukořistěné v bitvě u Kolína. Není divu, že několik dní po okupaci českých zemí němečtí důstojníci se zájmem navštěvují bojiště této bitvy. Později se monumenty na Křečhoři a Bedřichově dočkaly rychlé opravy včetně opětného usazení císařského orla. Zároveň byl odstraněn český nápis na bedřichovském obelisku. Pádný důvod takového úsilí přinášely oslavy "Německého dne" v Kolíně 8. června 1941, jejichž součástí se staly vojenské slavnosti u jmenovaných pomníků. V dalších letech války se křečhořského pomníku nedotkly rekvizice kovů, a tak mohl přivítat osvobození. Jak svědčí zápisy v Pamětní knize, 1. července 1945 také upoutal pozornost sovětských vojáků. Ovšem traduje se, že ti tu měli zanechat i jinou svou vizitku,
v květnu 1945 snad prostříleli císařskému orlu jedno křídlo.

V poválečném období se pomník dostal opět mimo pozornost oficiálních slavností, ale o to více jej navštěvovali turisté a zájemci o vojenskou historii. Po roce 1948 však poměry lidově demokratického, resp. socialistického zřízení nepřály žádným větším setkáním u pomníku. Výslechy tak postihly např. organizátory shromáždění a přednášky ing. Štěpána Andrýska u pomníku v roce 1957 k 200. výročí bitvy. Samotný křečhořský pomník během let chátral. Asi v druhé polovině 50. let dokonce odpadlo jedno křídlo císařského orla. Přes upozorňování veřejnosti na tento stav byly restaurátorské práce na pomníku zahájeny až koncem 60. let. Zpočátku je měli provádět umělecký kovář Jaroslav Rezler a akademický sochař Miloslav Smrkovský, ale nakonec se jim věnovali akademičtí sochaři Oldřich Drahotušský a Jiří Lendr a dokončili je k 31. červenci 1970. V těchto letech u pomníku podávala výklad ochotná stařenka, paní Aloisie Dobiášová, která po svém manželu Václavu Dobiášovi převzala hlídání pomníku. Za svou práci byla roku 1981 vyznamenána Zlatou ratolestí řádu koruny Leopolda II. belgickou vládou zastoupenou velvyslancem Belgie v Československu. O pomník pečovala plných 56 let do své smrti v roce 1985.

V 80. letech se začaly projevovat nové trendy. Na jedné straně přibývalo zájemců o vojensko-historickou tématiku a na straně druhé režim povoloval i pořádání některých jejich akcí. V tomto spolkovém prostředí vznikla myšlenka pietního shromáždění u křečhořského pomníku za účasti jednotky rakouských Deutschmeister Schützenkorps. Místním organizátorem akce byl především bývalý velitel "Tradičního dragounského pluku č. 14 Windisch - Graetz" SMjr. Jiří Chodounský.
20. června 1987 proběhl pod záštitou Regionálního muzea v Kolíně a Národního muzea v Praze seminář při příležitosti 230. výročí bitvy u Kolína a v jeho rámci i tento pietní akt u pomníku. Ani tato akce se neobešla bez dohledu orgánů StB.

Po roce 1989 padly stranicko mocenské a ideologické překážky svobodnému zájmu o bitvu u Kolína včetně konání vzpomínkových aktů u pomníku. První velké shromáždění proběhlo na Křečhoři 1. září 1993, kdy zde byli slavnostně vyřazeni kadeti z Vojenské akademie Marie Terezie z Wiener Neustadtu (Rakousko). Díky vstřícnému postoji Okresního úřadu, obce Křečhoř a dalších institucí a s podporou řady nadšenců se přes různé problémy podařilo uspořádat další akce. 20. června 1997 proběhl pietní akt v rámci oslav 240. výročí bitvy u Kolína a obdobný 19. června 1999 při příležitosti 100. výročí vysvěcení pomníku. Naštěstí se také podařilo zčásti zabránit další devastaci pomníku nenechavými vandaly. Při restaurátorských pracích, které prováděli akademický sochař Miloslav Smrkovský a p. Stanislav Slavík, byla část ozdob památníku nahrazena replikami, avšak další renovace si vyžádají ještě mnoho úsilí. Bohužel v posledních letech došlo k odcizení medailonu Marie Terezie a repliky výzdoby byly vážně poškozeny. Připravována je opětovná oprava pomníku a součástí jeho areálu se stane ossárium, kde budou uloženy nalezené ostatky padlých vojáků.

V současné době u křečhořského pomníku probíhají každoroční vzpomínkové akce organizované společností Europa Prima Plana o.p.s. v čele s Ing. Jiřím Sissakem. Vojenské ležení a volné rekonstrukce bitvy spolu s dalšími akcemi v okolních obcích (např. Lošany, Radovesnice, Svojšice, Plaňany atd.) se setkávají s velkým zájmem veřejnosti. Obdobně také slavnosti v Nové Vsi a u pomníku na Bedřichově přispívají k udržování tradice bitvy. Pomníky v současné době již nejsou v centru ostrých politických půtek, ale jako součást našeho kulturního bohatství a historie lákají řadu zájemců a současně jim připomínají tragické osudy padlých vojáků obou válčících stran.

Východní strana vítězného pomníku

(důstojníci, kterým byl udělen vojenský řád Marie Terezie)

Velkokříže:
polní maršál Leopold hrabě Daun
generál jízdy Franz hrabě Nádasdy de Fogaras

Malé kříže:
polní maršál hrabě Wied-Runkel
polní maršál svob. pán Sincére
generál-major svob. pán von Plunquet
plukovník hrabě d´Ayasassa
plukovník hrabě Siskovics
plukovník Josef hrabě Saint-Ignon
podplukovník svob. pán von Elmendorf
major hrabě Soro
major svob. pán von Kerekes
setník Johan Josef de Pasteel
poručík svob. pán von Francquet
podplukovník Rudolf svob. pán von Pugnetti
major Jacob markýz Botta d´Adorno
rytmistr Franz Philipp svob. pán von Rüdt

polní maršál hrabě Starhemberg
generál-major hrabě Esterházy de Galántha
plukovník kníže Kinský ze Vchynic a Tetova
plukovník markýz de Los Rios
plukovník svob. pán von Rehbach
plukovník Johan hrabě Saint-Ignon
major princ Salm-Salm
major svob. pán von Bojanowsky
major svob. pán von Beaulieu
setník svob. pán von Biettagh
generál-major Franz hrabě Guasco
major Wenzel Pawlovsky von Rosenfeld
setník dělostřelectva svob. pán von Bärnkopp

Západní strana pomníku

(důstojníci, kteří se dále v bitvě vyznamenali)

generál jízdy hrabě Stampach
polní maršál svob. pán Wöllwarth
generál-major Le Febue
plukovník von Feuerstein
plukovník hrabě O´Donell
plukovník hrabě Bettoni
plukovník Deszö
podplukovník hrabě Pompeati
podplukovník hrabě Millesimo
podplukovník von Nauendorf
podplukovník hrabě Cassio
podplukovník Timel
major Chevalier de Thoricourt
setník hrabě Clary
setník Waldroth
rytmistr Philipp hrabě Kolowrat
poručík Pforzheim

polní maršál hrabě Kolowrat
generál-major hrabě Schallenberg
plukovník hrabě Thiennes
plukovník svob. pán Berlichingen
plukovník Panovsky
podplukovník hrabě Schulenburg
podplukovník svob. pán von Brockhausen
podplukovník hrabě Barziza
podplukovník svob. pán von Gemmingen
podplukovník svob. pán von Riese
podplukovník svob. pán von Vetter
major svob. pán von Barco
major von Petrovsky
setník de la Marliere
rytmistr Paltorini
rytmistr svob. pán Rabitzky

Autor: Ladislav Jouza

-------------------------------------------------------------------------

 

Krajem bitvy u Kolína
- cyklistická trasa

Celá trasa měří kolem 35 km a zahrnuje okruh:
Kolín, Polepy, Červené Pečky, Ratboř, Zibohlavy, Radovesnice I., Křečhoř, Vítězov, Nová Ves, Kolín.

Jako začátek cesty můžeme vybrat střed města Kolín, tudíž Karlovo náměstí, odkud se vydáme do kopce ulicí Kouřimskou a poté vede cesta
z kopce na kruhový objezd, který se projede rovně, zrovna tak, jako následující světelná křižovatka. Za ní následuje další kruhový objezd, který se projede taktéž rovně a za ním jsme odbočili druhou křižovatku vlevo do ulice Jateční. Tu jsme projeli až na konec a tam jsme odbočili vpravo do ulice Polepské. Po necelých 500 metrech odbočujeme vlevo na Polepy a opouštíme Kolín. Tato odbočka se nachází kousek za hasičárnou a je to lepší varianta pro cyklisty, než dojet až na konec ulice Polepské, kde by jsme museli jet po silnici, která je poměrně dost frekventovaná. Touto cestou, se dostaneme do Polep a na konci se ulice stáčí vpravo, kde kolem místních domků a fotbalového hřiště po levé straně dojedeme až na hlavní silnici vedoucí z Kolína. Na ní jsme odbočili vlevo a po 300 metrech odbočujeme doleva na lesní cestu. Tato lesní cesta je až za pravotočivou zatáčko kousek od začátku stoupání hlavní silnice.

Tady opouštíme Polepy a vydali jsme se do mírného stoupání lesní cestou. Pokračujeme stále rovně a lesík se mění v pole až dojedeme k železničnímu viaduktu, kde jsme na chvilku zastavili pro nezbytné focení.

 

Viadukt na polní cestě vedoucí z Polep

Za viaduktem cesta pokračuje dále polem a dojeli jsme tudy až na silnici spojující Hluboký Důl s Červenými Pečkami. Na této silnici zahýbáme vpravo a po chvilce míjíme po levé straně Nebovidy a pokračujeme směrem na Červené Pečky. Dojeli jsme na křižovatku na které jsme se vydali vpravo a přejíždíme železniční přejezd a vzápětí za ním odbočujeme vlevo na Bohouňovice. Pokud od této odbočky ujedete přibližně 1,3 km rovně a poté se zahledíte vpravo, tak lze spatřit jeden z nejnádhernějších skvostů železničního stavitelství v naší republice. Tím je kamenný železniční most z roku 1900 klenoucí se přes údolí. Tato stavba je vskutku impozantní a stojí za to si ji prohlédnout, nebo třeba k ní podniknout jenom samostatný výlet.

 

Kamenný železniční most
mezi Červenými Pečkami a Bohouňovicemi I.

Velmi neradi jsme opouštěli tento nádherný most a vydali jsme se dále po modré turistické značce, po které jsme se chtěli vydat do Ratboře. To ovšem nebyla nejideálněší cesta pro kolo, neboť po deštích byla cesta dost rozmoklá a před Ratboří je stoupání z kamení a na kolo to není ideální povrch. Ideálnější cesta na jízdu s kolem je jet do Bohouňovic I a potom do Bořetic, odkud se nechá dojet po silnici do Ratboře. My jsme si vybrali ovšem náročnější trasu po modré turistické značce a tak jsme do Ratboře dostali sice náročnější, ale o to hezčí cestou.

V Ratboři jsme minuli po pravé straně hřbitov a projeli jsme rovně celou vesnicí, aby jsme si prohlédli zdejší zámek. Poté jsme pokračovali zpět směrem na Pašinku, ale za Ratboří jsme odbočili doleva na Zibohlavy.

 

Nový zámek v Ratboři

Za odbočkou po necelých 100 metrech jsme přejeli hlavní silnici, která směřuje z Kolína do Uhlířských Janovic a rovně jsme ji přejeli do Zibohlav. Odtud jsme se vydali do Radovesnic I. Na křižovatce v Radovesnicích jsme zabočili vlevo a po asi 300 metrech jsme uhnuli doprava na Křečhoř. Po pravé straně jsme si všimli zámku, který je v rozsáhlé rekonstrukci a už zdaleka nenese stopy bývalé zříceniny, nýbrž je vidět, že je o něho dobře pečováno. Když jsme minuli zámek, tak cesta ke Křečhoři začala mírně stoupat. V Křečhoři jsme zahnuli doprava a projeli jsme celou obec, kde téměř na konci je odbočka vlevo k památníku bitvy u Kolína.

Památník Bitvy u Kolína

Památník samotný je v současné době udržován a již se k němu nechá dojít po schodišti, které je nově zbudováno. Je připomínkou památné bitvy
z 18. 6. 1757, kdy se zde střetlo Pruské vojsko vedené králem Fridrichem II. s vojskem Rakousko-uherské armády císařovny Marie Terezie vedené polním maršálem Leopoldem Daunem. Tato bitva byla první a zároveň největší jezdeckou bitvou sedmileté války, kterou polní maršál Leopold Daun pro Marii Terezii vyhrál. Součástí památníku je dnes i osárium v kterém se nachází ostatky vojáků zde nalezených.

Neradi jsme opouštěli toto místo, připomínající dávnou lidskou tragédii a pokračovali jsme zpět na hlavní silnici, kde jsme zahnuli doleva na Kamhajek, kde se nachází rodný dům zápasníka Frištenského.
Po jízdě z kopce nás čekal nejhorší úsek této cesty. A tím byla jízda po silnici první třídy vedoucí z Kolína do Prahy.

Ačkoliv byl víkend, tak i přesto zde byl dost vysoký provoz. Proto jsme vyčkali, až největší provoz pomine a na úsek v délce přibližně 700 metrů jsme se vydali, až když pominul největší provoz. Na silnici jsme odbočili doleva a na první odbočce jsme zahnuli doprava na Vítězov. Ve Vítězově jsme odbočili vpravo a po cyklostezce, která sice tak nevypadá jsme se vydali do kopce na vrch Bedřichov pojmenovaný po pruském králi Fridrichu II. Cesta chvílemi sice připomínala džungli, ale nakonec jsme dosáhli vrcholu. Na nejvyšším místě vrchu se nachází vysílač a těsně v sousedství je památník připomínající bitvu v podobě monumentu, který zde byl postaven na památku krále Fridricha II.

 

Monument, postavený na památku krále Fridricha II. pobývajícího zde při bitvě u Kolína v roce 1757

Nejsnazší cesta k tomuto památníku je, když dojdete až k bráně vysílače, který je vidět zdaleka a zde uhnete doprava, kde lesní cestou, která vede do kopce dojdete až památníku. Na památníku je umístěna nová pamětní tabule připomínající pobyt pruského krále. Po prohlídce památníku jsme se vydali z kopce do Nové Vsi, kde jsme na hlavní silnici z Kolína do Poděbrad odbočili vpravo a po přibližně 200 metrech jsme po levé straně navštívili místní restauraci, která nás mile překvapila výběrem jídla i nápojů. Po občerstvení jsme vyrazili k domovu. Za hospodou jsme po pár metrech odbočili vlevo a vydali jsme se k místní vlakové zastávce. Za kolejemi jsme pokračovali rovně, až jsme dojeli k Labi, kde jsme následovali žlutou turistickou značku, která se po chvíli změnila v zelenou. Tato cesta je značená i pro cyklisty, ale bohužel je to spíše džungle a pro cykloturistiku je nevhodná. Obzvláště pro malé děti ji nedoporučuju, poněvadž místní travní porost, je tak vysoký, že malé dítě značně převyšuje. A tak i my jsme museli jít dost velkou část cesty pěšky a na kolo jsme se odvážili až těsně před Kolínem. Tato část cesty je opravdu velikým zklamáním a ostudou polabského cykloregionu. Zde spíše vládnou bezdomovci a pochmurnou atmosféru umocňuje rozpadající se mostek, přes který se musí projít. Následné vyjetí z této džungle u Tesca přes železnižní přejezd a těsně za ním odbočením doleva je opravdu vysvobozením. Tudy se dostanete na Kollárovo náměstí a jste konečně v civilizaci. Poté si již můžete vybrat, jestli se podél železnižní tratě vydáte do centra Kolína, nebo vzhůru do kopce na sídliště.

Trasa: lehká, rovinatá, místy převýšení, dlouhá přibližně 35 km.

 

Povrch: místní komunikace, silnice I. třídy, polní a lesní cesty, levý břeh Labe před Kolínem nevhodný pro cykloturistiku obzvláště pro malé děti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledat v textu

23. 10. Teodor

Zítra: Nina

Návštěvnost stránek

144299
krechor_footer1.png