Legenda Křečhoř

Každý Čech zná už od dětství slavný pochod Františka Kmocha „Kolíne, Kolíne“. Málokdo však ví, že tato proslulá skladba má původ v dvě století starém lidovém popěvku připomínajícím jedno z nejkrvavějších válečných střetnutí, jež se odehrálo na dohled městských hradeb Kolínských. Ačkoliv vlastní bitva probíhala na bojišti mezi obcemi Křečhoř, Chocenice a Kly, dostala jméno podle nejbližšího města a vstoupila do historie jako „Bitva u Kolína“.

       O králi Bedřichovi, císařovně Marii Terezii a jedné písničce

V polovině padesátých let 18. století se opět začala měnit mapa střední Evropy.
Hnacím motorem změn byl mladý německý stát Prusko, jemuž železnou rukou vládl
mladý a ambiciózní král Friedrich II. známý v českém prostředí jako král Bedřich
Veliký.

Na rakouském trůně stále ještě upevňovala svou pozici císařovna Marie Terezie,
která už v předchozích letech přišla v boji s pruským králem o Slezsko.

Po několika letech „klidu zbraní“ vpadli Prusové roku 1756 do Saska a záhy
překročili hranice Čech. Rakouské vojsko bylo dvakrát zdecimováno, nejprve
u Lovosic a v květnu 1757 i u Štěrbohol. Prusům nestálo nic v cestě
k nejničivějšímu obléhání hlavního města království v celé jeho historii.

Na pomoc pomalu ničené Praze vyrazil rezervní sbor, nad kterým převzal velení císařovnin maršál Leopold Daun. Mezi Kolínem a Plaňanami mu ale cestu přehradila pruská armáda, která se stáhla od hlavního města království, aby udělala definitivní tečku za habsburskou brannou mocí.

17. června, den před osudnou bitvou, soustředil Friedrich II. okolo Vrbčan
nedaleko Plaňan asi dvacet tisíc pěšáků a čtrnáct tisíc jezdců, které mělo v bitvě
podporovat devadesát děl. O sílu nepřítele se prý příliš nestaral, protože dosud žádnou bitvu neztratil.

Maršál Daun využil tmy a přesunul svých čtyřiapadesát tisíc mužů na Přerovský vrch mezi Chocenice a Křečhoř. (Proto také bývala tato bitva nejprve známá jako bitva
u Chocenic).

                                            

   Ráno chtěl Friedrich vystoupit na věž plaňanského kostela, aby zjistil situaci
před bojem, ale farář mu nechtěl vydat klíče, které prý ztratil. Pruský král se příliš nerozpakoval a nechal dveře do kostela svými vojáky vyrazit. Jaké bylo jeho
překvapení, když nalezl vnitřek svatostánku napěchovaný nábytkem a cennostmi,
které sem Plaňanští nanosili v obavě před rabováním armád.

Králi ale výstup na věž stejně nepomohl, protože vzápětí vydal svému doprovodu
příkaz přesunout pozorovací stanoviště do zájezdního hostince na Novém městě.
Když opouštěl Plaňany, nechal u vypáčeného kostela stát stráž, prý aby
se Plaňanským nic neztratilo.

Hlavní síly své armády pak roztáhl po linii směrem ke Kolínu na levé straně
královské silnice, proti linii Daunově.

Celé dopoledne 18. června pak vojska vyčkávala a až teprve kolem jedné
začala pálit rakouská děla z Křečhořského vrchu (obrázek 1), který vzápětí vzali
Prusové útokem. Rakouští obránci byli donuceni ustoupit hořící vesnicí
do nedalekého lesíka a po čtvrté hodině už hořel boj na celé frontě
a nejkrvavěji právě o Křečhořský vrch. Vážné mezery v rakouské pěší linii
museli nakonec doplňovat granátníci a jezdci sesedlí z koní. Kolem sedmé hodiny
vydal Friedrich, který poslední fázi bitvy řídil z protějšího svahu nazvaného
po něm později Bedřichov (obrázek 2), povel k útoku na nejslabší část rakouské
fronty.

Podle legend v tu chvíli požádal hrabě de Thienes maršála Dauna o povolení,
aby mohl vést do útoku svůj pluk složený převážně z nováčků. Daun prý prohlásil:
„S těmi holobrádky nic velkého nesvedete!“  A hrabě to vojákům tlumočil
po svém: “Holobrádci, ukažte, že k zabíjení nejsou potřeba vousy, ale zuby!“

Útok tohoto pluku, pluku de Ligne, se nakonec stal pověstným kamínkem strhujícím lavinu dosud rozprášených jednotek, a Prusové se pod tlakem dali na bezhlavý ústup.

Friedrich II., který to vše pozoroval z kopce, prý křičel na běžící vojáky
„Všiváci, chcete žít věčně?“ až mu jeden z nich odpověděl: „Za pět feniků
toho bylo dneska už dost!“

Hysterický pruský král se dal nakonec také na útěk, aniž předal někomu velení,
a celá pruská armáda bezhlavě prchala přes Velim a Pečky do Nymburka.
Bitva byla dobojována, ačkoliv Rakušané až do rána doopravdy nevěděli,
že jsou vítězi.

Ztráty obou stran dosáhly dvaadvaceti tisíc mužů. Oslava vítězství se konala
22. června ve Svojšicích, kde byla sloužena mše za padlé a vypálena salva
z tisíců pušek a děl. Friedrich II. byl ještě několikrát poražen, ale Marie Terezie
nakonec musela kapitulovat, čímž definitivně přišla o slezská území.

  

Po skončení Sedmileté války vztyčili na památku těžkých dní občané Kolína kolem Mariánského sloupu na hlavním náměstí čtveřici soch světců (obrázek 3).

O sto let později, roku 1841, nechal postavit Václav Veith na vrchu Bedřichově pískovcový monolit na oslavu vítězství rakouských šiků a za další půlstoletí (1898)
vznikl ze stejného důvodu i památník na vrchu Křečhoři.  

A mezi lidmi se po dvě století zpívala písnička, kterou František Kmoch upravil
na jeden ze svých nejslavnějších pochodů:
          

 

     „Kolíne, Kolíne, na pěkné rovině,

      nejeden synáček u tebe zahyne,

      Kolíne, Kolíne, nejsi hoden státi,

      nejedna matička synáčka tam ztratí,     

      Matička synáčka, sestřička bratříčka,

      nejedna panenka svého milovníčka…„ 

 

 

 Text: Martin Drahovzal, Báje a legendy Kolínska a Kouřimska

 

 

 

 

Vyhledat v textu

27. 6. Ladislav

Zítra: Lubomír

Návštěvnost stránek

139386
krechor_footer1.png