Výlet 2018 - Bechyně, Tábor

Obecní úřad Křečhoř: Výlet 2018 aneb Křečhořští v Bechyni a v Táboře

Další z výletů, jímž zaměstnanci OÚ pamatovali na občany své obce, připadl na sobotu 11. srpna 2018. V 7:30 autobus vyrazil na cestu - z poloviny zaplněn natěšenými výletníky plnými  očekávání, kam se letos podívají a co všechno zažijí.)
Trasa vedla přes Havlíčkův Brod a Pelhřimov nejprve do Bechyně - malebného města proslulého první  a od r. 1884 stále fungující českou keramickou školou na území Rakouska-Uherska, od 9. do 18. století jednoho z nejvýznamnějších správních center tehdejších Čech. Autobus přijel právě tak akorát  na rezervovanou prohlídku zámku. Sympatický pan průvodce volil svá slova tak, aby bylo ve vymezeném čase nás celodenních putovatelů řečeno nejdůležitější. To nejzajímavější o jednom z nejvýznamnějších majitelů zámku, Petru Vokovi z Rožmberka, jsme se dozvěděli asi při návštěvě jeho ložnice hodné pozoru  a pozornosti. Její štuková výzdoba, kterou sám navrhl na základě knihy křesťanských symbolů kalvínské autorky Georgetty de Montenay, svědčí o tom, že jestliže ženy měly v jeho životě muže - šlechtice opravdu své - očekávané - místo, pak rovněž ve spojení s hlubokými filosofickými úvahami.
Návštěva zámku zabrala čas vymezený Bechyni; františkánský klášter, vyhlídková věž kostela na hlavním náměstí i národní kulturní technická památka - most zvaný „Duha“ - čekají na příště (nebo spíš na sólové „spanilé jízdy“)…
Ač jsem si zadoufala zůstat „plonkovou“ hodinku ještě v Bechyni, návrh odjet včas do druhého z cílů „vejletkování", jímž bylo město Tábor, se ukázal jako rozumný. Neplánovaná okružní cesta městem přinesla nečekané ovoce: díky akceschopnosti pana místostarosty a vstřícnému  personálu hotelu „Dvořák“ mohl být autobus „odložen“ v prostorném dvoře v Hradební ulici. Blíže centru už zaparkovat bus vskutku nešlo a my jsme se díky „zajížďce“ nemuseli trmácet od „plavečáku“ a mohli si šetřit nohy do podzemních chodeb… Škoda, že v hotelu  se nevyvařovalo – osazenstvo busu by bylo jistě vděčnými strávníky!
Po hodinovém volném rozchodu po městě jsme se sešli před Husitským muzeem, abychom s nepovinně zapůjčovanými ochrannými pomůckami na hlavách zejména nadšených dětí  a mužů sestoupili níže a níže, ve dvou až třech patrech cca 8 metrů pod úroveň terénu, studeněji a studeněji, do sklepení odpovídajících cca 8°C. Podzemní prostory a chodby, jejichž hloubení v 15. století postupovalo v „uživatelsky přátelské“ hornině tempem 5 cm za den, by pospojované měřily téměř 14 km, zpřístupněno je 500 m. Pět sklepů - „lochů“ -  na místy kluzké trase nám svými expozicemi přiblížilo jejich využívání nejen ve středověku.
Na denní světlo jsme vystoupili na protilehlé straně náměstí (nevidět plánek, k nevíře, že jsme postupovali víceméně v pravých úhlech a ne dokolečka).
Po osvěžení těla jsme se vydali potěšit oči: poslední zastávkou bylo Muzeum čokolády  a marcipánu. V muzeu, vybudovaném v prostorách tří historických domů, se téměř stále a všude chodí po schodech (opět pro mne k nevíře, že jsme byli skutečně v tolika domech o výstavní ploše cca 1000 m2). Slečna průvodkyně nám předvídavě poradila, abychom si muzeum prošli ještě jednou samostatně a každý se kochal, co oku by libo. V kinosálečku jsme si mohli pouštět kraťoučké filmečky o historii čokolády, sběru kakaových bobů, výrobě pralinek aj. Nejvíce prostoru zabraly čoko/marcipánové modely aut, postaviček z Večerníčků atd. atd., kam koho fantazie a um táhly, ba dokonce i model místního Žižkova náměstí či „socha“ Jaromíra Jágra v životní velikosti, na jejíž výrobu se spotřebovalo dobrých 40 kg voňavého materiálu. Děti se pak mohly v čoko/marcipánové dílně tvořivě vyřádit (což nejspíš s radostí i udělaly – zapomněla jsem se jich pozeptat). Odcházeli jsme ale všichni, v čokobaru nikdo nezůstal a ztloustli jsme naštěstí jen v duchu, byť s pytlíčky dárečků a čokopozorností z cesty pro doma zůstavší v batůžcích.
Autobus nás uvezl všechny.
Cesty tam a zpět v družné náladě zabraly skoro 6 hodin, s panem řidičem ochotným ku „zdravotním zastávkám“ u čerpacích stanic. Příště bychom si ještě mohli i zazpívat „Sláva, nazdar, výletu“ (kéž by po návratu před 20. hodinou sprchlo a celá Křečhoř parádně zmokla!). V jižních Čechách, jevilo se mi, bylo zeleněji. Aspoňže někde!
Jsem zvědava, zda a kam se vyrazí za rok. Ne, že by nebylo v horku příjemné, že v autobusu byla volná sedadla, přece jen ale by mi bylo milejší seznámit se alespoň „vod voka“ i s dalšími sousedy…                                         

   Daniela Bělohradská (Křečhoř č. p. 41 – po Čejkových)
   Dokumentární fotografie: Marie Bohatová