Bitva u Kolína

18. června 1757 se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s císařsko-královskou armádou polního maršála Leopolda hraběte Dauna, v jejíž sestavě bojovaly i saské jezdecké pluky. Bitva zaujímá důležitou úlohu ve středoevropských dějinách, neboť byla významným mezníkem druhého roku sedmileté války probíhající v letech 1756 až 1763. Její výsledek se bezprostředně nedotýkal jen zúčastněných států, habsburské monarchie a jejího spojence Saska a pruského království, ale vývoj celého Fridrichova tažení byl bedlivě sledován i na ostatních evropských panovnických dvorech.

Mocnosti v 18. století neváhaly své konfliktní zájmy prosazovat silou zbraní. V globálním měřítku mezinárodní politiky probíhalo dlouhodobé soupeření mezi Francií a Velkou Británií o kontrolu zámořského obchodu a kolonií v Americe a Indii. Nakonec menší potyčky přerostly ve válku, kterou Británie vypověděla Francii 18. května 1756. Před tímto konfliktem obě velmoci hledaly další spojence pro svou evropskou politiku, z čehož mohlo těžit především Rakousko, Prusko a Rusko, resp. další státy. Francie si byla vědoma svého handicapu vůči Británii v zámoří, ale cítila příležitost zaútočit na její slabé místo, tj. hannoverské dědictví na evropské pevnině. Při vědomí tohoto nebezpečí Britové po složité diplomatické hře uzavřeli 16. ledna 1756 tzv. westminsterskou konvenci s Pruskem. Doufali v pomoc dosud neporažené pozemní armády Fridricha II. při zabezpečení Hannoverska a neutralizaci říše. Obě zúčastněné strany však  nepředpokládaly, že právě zahájily proces "převratu aliancí". Této situace obratně využila habsburská monarchie a podařilo se jí uzavřít spojenectví se svým odedávným nepřítelem, Francií (první versailleská smlouva 1.5. 1756, druhá 1.5. 1757). Marie Terezie toužila získat zpět Slezsko, které ztratila v první a druhé slezské válce (1740-1742, 1744-1745). Monarchie se vnitřně zkonsolidovala, provedla reformu armády a nyní se naskytly i příhodné diplomatické podmínky. Reálnou se jevila možnost porážky izolovaného Pruska, Marie Terezie uvažovala dokonce o jeho úplném vyřazení z mocenské politiky. Do protipruské koalice se postupně zapojilo Rusko (11.1. přistoupilo k první versailleské smlouvě a 2.2. 1757 dohoda o rusko - habsburské alianci), usilující o rozšíření svého vlivu v Evropě, většina německých států (říšský sněm 10. 1. 1757), Sasko - Polsko a v březnu 1757 také Švédsko.

Fridrich II. přesto v době kolínské bitvy disponoval strategickou iniciativou. Po vyhodnocení nepříznivé mezinárodní situace Pruska preventivně zaútočil 29. srpna 1756 proti Sasku, jehož armáda kapitulovala 16. října. Předtím 1. října porazil císařský sbor polního maršála Maxmiliána Ulyssese Browna ve střetu u Lovosic a zabránil jeho spojení se Sasy (Browne přesto odvážně, ale marně usiloval o vyproštění saské armády z obklíčení před její kapitulací). Fridrich II. byl nucen zastavit svůj postup do Čech a stáhl se zpět do Saska. Celkově ho tato válečná kampaň zdržela a nedovolila mu významněji ohrozit svého hlavního protivníka, tj. habsburskou monarchii. Tomuto cíli podřídil tažení do Čech následujícího roku. Po vítězství u Štěrbohol (6.5. 1757) oblehl Prahu, kde se ukrývala větší část poražené armády nepříliš schopného vojevůdce Karla Lotrinského (polní maršál Browne byl v bitvě u Štěrbohol těžce zraněn a zemřel 26. června). Pruskému tažení na Vídeň mohla zabránit jedině Daunova rezervní armáda. Fridrichův případný triumf u Kolína by patrně rozložil protipruskou koalici a Prusko by pak mohlo habsburské monarchii diktovat tvrdé mírové podmínky. Porážka by znamenala nejen ztrátu nadějí Marie Terezie na revanš, ale též i podlomení mocenské pozice monarchie ve střední Evropě a ohrožovala by pravděpodobně i integritu českých zemí.

Část pruské armády obléhala Prahu, jiné jednotky postupovaly dále do nitra českých zemí. Kolín byl obsazen pruskými jednotkami od 17. května 1757. Vévoda brunšvicko-bevernský bydlel v domě U Zlatého lva, plukovník z Fincke U Bílého beránka a podplukovník z Tettenbornu, posádkový velitel ve městě, v hostinci U Zlaté štiky. Asi tisíc granátníků bylo ubytováno v kasárnách a po jednotlivých domech. Jádro vojska se přesunulo od Nové Vsi směrem ke Kaňku. Město Kolín Prusové opustili několik dní před bitvou, 14. června. Nejdříve zahájili přesun směrem na Plaňany, ale nakonec se stáhli do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.

Polní maršál Daun shromáždil rezervní armádu, ale váhal s rychlým zásahem proti Prusům. Marie Terezie, vědoma si nebezpečí pádu Prahy a následných vojenských a politických komplikací, neustále Dauna povzbuzovala, aby táhl k hlavnímu městu českého království a vyprostil ho z obležení, což byla jediná možnost jak zvrátit negativní průběh války.

Daun, věren svým osobnostním předpokladům, nevolil bezhlavý útok. Pozvolna postupoval od Golčova Jeníkova ke Kutné Hoře. Prusové, když zjistili jeho postup, se stáhli z Kolína a začali soustřeďovat své jednotky u Kouřimi. Císařský polní maršál dobře znal místní krajinu z předchozího vojenského cvičení. Ačkoli disponoval početní převahou 54 tisíců vojáků proti 34 tisícům neúplné pruské armády, jejíž část vázalo obležení Prahy, zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř směrem k Bošicím. Útok pruských jednotek původně očekával na levém křídle své sestavy.

Pruský král Fridrich II. se rozhodl soustředit část svých sil východně od Prahy a s nimi pak zatlačit záložní armádu polního maršála Dauna až na Moravu. 15. června ráno se sbory pruského krále a vévody brunšvicko-bevernského spojily u Malotic jihovýchodně od Kouřimi. Následujícího dne je posílil Mořic kníže anhaltsko-dessavský a teprve v noci ze 16. na 17. června dorazily od Nymburka vozy s proviantem.

Za ranní mlhy kolem 5. hod. 18. června 1757 vyrazil z pruského ležení jižně od Vrbčan pruský předvoj pod velením generálporučíka von Treskowa, který asi v 6 hod. vytlačil císařsko-královský hraničářský oddíl z Plaňan. Uvolnil tak cestu pro záložní sled vedený generálporučíkem von Zietenem, jenž bez problémů donutil k ústupu protivníkovy předvojové husarské a hraničářské jednotky do postavení východně od osady Slunce. Fridrich II. chtěl získat přehled o postavení císařských. Když však z půdy fary neměl dostatečný rozhled, poručil faráři, aby ho doprovodil na věž kostela Zvěstování P. Marie. Farář však neměl klíče od kostelních dveří, a proto je dal Fridrich vyrazit. Ukázalo se, že v kostele ukryli svůj majetek někteří osadníci, kteří utekli před Prusy. Fridrich se při pohledu na snesený nábytek a cennosti jen zasmál a přikázal tu postavit na stráž vojáky, aby se nic neztratilo. Namáhal se však zbytečně, z věže kostela nebyl lepší výhled a Fridrich stále neměl jistotu, kde se vlastně přesně jeho protivník nachází. Po odchodu Prusů ke Kolínu vtrhli do Plaňan opět hraničáři. Jiné neštěstí však městečko nepotkalo, a proto r. 1759 nechali vděční obyvatelé postavit sochu sv. Jana Nepomuckého na náměstí. Dnes je tato socha umístěna u chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně.

Asi okolo 8. hod. Fridrich II. přijel k zájezdnímu hostinci Nové Město. Patrně vystoupil do jeho prvního patra a odtud přehlédl rozestavění Daunovy armády připravené k boji na protáhlém návrší jižně od silnice z Plaňan do Kolína. Po zjištění situace král vydal pokyny k zahájení bitvy a setrval zde asi do 13. hod.

Fridrich sice vystihl slabé pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru křečhořské výšiny (kóta 333), ale útok proti němu nevedl překvapivě a v průběhu bitvy ani ne dostatečně důsledně. Před bitvou umožnil svým jednotkám odpočinek a ponechal tak Daunovi možnost, aby začal přeskupovat své jednotky a posílil pravé křídlo Wiedovou divizí.

Asi ve tři čtvrtě na devět zaujímala pruská armáda postavení v kolonách mezi Plaňany na západě a hostincem Zlaté Slunce na východě. Krátce před bitvou stál nedaleko hostince Zlaté Slunce pruský předvoj pod velením generálmajora von Hülsena, než se přesunul východněji. Podle tradice využil hořejší místnosti hostince král Fridrich II. jako pozorovatelnu. Pravděpodobně to mohlo být až po 13. hod., kdy zaujala pruská armáda výchozí postavení k bitvě blíže ke Kolínu, aby mohla útočit na pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru Křečhoře. Fridrich zde pobyl asi do 15. hod., pak se odebral k Mansteinovi, aby sledoval první útok jeho jednotek.

Základ úspěchu císařsko-královské armády představovalo rozhodnutí vrchního velitele polního maršála Dauna posílit pravé křídlo sestavy, když zjistil, že pruský král Fridrich plánuje útok do těchto míst. Nejdříve generál jezdectva Nádasdy s předstihem obsadil jihovýchodní stráň vrchu Křečhoř a do prostoru Švédské šance severozápadně od Křečhoře vyslal bánské hraničáře. Daun pak vybídl k rychlejšímu postupu záložní divizi podmaršálka Wieda, která se přesouvala z levého křídla, aby zaujala postavení na vrchu Křečhoř mezi jezdectvem Nádasdyho a Serbelloniho.

Útok pruské pěchoty byl zahájen asi ve 14 hod. Záložní brigáda generálmajora von Hülsena s podporou jízdy vyrazila na Křečhoř. Část Zietenových jezdců zatlačila Nádasdyho husary, ale Prusové neobešli pravé křídlo sestavy habsburské armády. Hülsen asi ve 14.30 dobyl Křečhoř a zatlačil hraničáře, musel však zastavit svůj postup, aby se znovu zformoval bojový šik. Daun pokračoval po 15. hod. v posilování své pozice v prostoru vrchu Křečhoř. Wiedově a Sincereho divizi s podporou dělostřelectva se pak podařilo zastavit Hülsenův postup.

Znovu uspořádaná Wiedova divize zahájila útok proti Hülsenově pěchotě, ale byla rozbita po protiútoku pruské jízdy a pěchoty. Přes krvavé ztráty situaci zachránil dragounský pluk vévody württemberského. Zbytky Wiedovy divize ustoupily a Starhembergova pěší divize zastavila postup pruských praporů z Treskowovy divize a Hülsenovy brigády.

Král Fridrich II. chápal, že je nutné pokračovat v tlaku na pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru Křečhoře, ale současně se rozhodl, že musí zamezit přeskupování jednotek habsburské armády a posilování tohoto ohroženého místa. Vydal tedy rozkaz k frontálnímu útočnému postupu po celé linii šiku. Další ostré boje probíhaly zvláště v prostoru Přerovského vrchu nad obcí Chocenice.

Okolo 15. hod. se dostaly postupující pruské prapory pěší divize generálporučíka vévody brunšvicko-bevernského pod palbu Beckových hraničářů szluinského pluku, kteří se ukrývali v obilí nedaleko Chocenic. Zaútočil na ně pruský generálmajor Manstein, který však také strhl i Pannwitzovu brigádu z téže divize, jejíž postup na střed císařských tak byl zastaven. Manstein ovládl Chocenice a útočil do příkrého svahu na divizi podmaršálka Andlaua na Přerovském vrchu. V době od 15 až 16,30 hod. Manstein provedl tři velké útoky na divizi podmaršálka Andlaua, avšak byl vždy zahnán zpět. Při útoku byl také zraněn major Jan hrabě de Soro z pluku velmistra řádu Německých rytířů, velící císařským granátníkům. Vyčerpán útoky zaujal Manstein postavení na okraji Chocenic. V 17.30 dostává rozkaz pruského krále k dalšímu útoku proti Andlauově divizi. Útok však skončil pohromou a Mansteinovy jednotky byly sraženy bodákovým útokem pěších praporů Andalauovy divize za podpory jízdy, při kterém dobyly zpět Chocenice. Poté Manstein zaútočil na pěší pluk divize Puebla, ale byl zahnán jezdectvem generála Stampacha. Uvolněná Andlauova divize se mohla stáhnout na ohrožený střed císařského šiku a posílit jej před závěrečným útokem pruských sil.

Bitva stále nebyla rozhodnuta. Válečná štěstěna balancovala mezi oběma protivníky. Fridrich II. si udržoval taktickou iniciativu, ale stále citelněji se projevovalo, že nedisponuje tak početnou armádou jako Daun. Císařsko-královská armáda přes velké ztráty potvrzovala zlepšenou kvalitu a schopnost odolávat drtivému pruskému tlaku. Za této situace Fridrich II. nasadil poslední zálohy a po 19. hod. Prusové znovu zaútočili na místo styku oslabených divizí Sincereho a Wiedovy. Útočily zbývající jednotky pěší divize vévody brunšvicko-bevernského a zbytky jednotek Hülsena a Treskowa s podporou jízdy generálporučíka Penavaireho. Bitva vrcholila. V tento kritický okamžik polní maršál Daun vrhl do protiútoku císařsko-královskou jízdu. Zvlášť zdařilá byla ataka "holobradých" dragounů pluku knížete de Ligne. Za součinnosti jízdy a pěchoty se císařským podařilo rozbít pruský postup a přinutit protivníka k ústupu.

Fridrich II. spěšně opustil bojiště, aniž předal velení svým generálům. V nastalém zmatku velitelé pruské armády postupovali podle vlastního uvážení. Větší části dobře vycvičených jednotek se podařilo vyvázat z boje a ustoupit, ale přesto mnoho Prusů padlo do zajetí (např. téměř celý granátnický prapor Nymschöfského, který měl v úvozu polní cesty mezi Břístvím a Křečhoří krýt tento ústup). Podplukovník Warnery vedl přes Velim pruské jezdectvo směrem na Nymburk. Přes Pečky týmž směrem ustupovala pruská pěchota vedená Mořicem knížetem anhaltsko-dessavským. Polní maršál Daun, jenž si byl vědom nedostatku munice a zásob u svých jednotek, se navíc obával případných ztrát při riskantním nočním pronásledování nepřítele, a proto od něho upustil.

V bitvě u Kolína vojska Marie Terezie poprvé porazila disciplinovanou a dobře vycvičenou pruskou armádu. Nebylo to však zadarmo. Bezprostředně v bitvě padlo na pruské straně asi 4765 mužů, císařských 1236. K těmto údajům je nutné připočíst další tisíce raněných (z nichž mnozí zemřeli), nezvěstných a zajatců. Celkové ztráty Daunovy armády dosáhly asi 359 důstojníků a 8 629 mužů, tj. téměř 17%. Pruská armáda ztratila přibližně 396 důstojníků a 13 398 mužů, tj. téměř 41% (!) z celkových počtů. Hrůzy bitvy dokládají nejen suchá čísla a četné hromadné hroby u okolních vesnic, kde byli pohřbíváni padlí, ale také je naznačuje ohlas v lidové tradici.

Bitva představuje jeden ze zlomových okamžiků sedmileté války, ve kterém se rozhodovalo o osudu habsburské monarchie a celistvosti českých zemí. Polní maršál Daun využil svých znalostí terénu, početní převahy a defenzivních kvalit císařsko-královské armády a podařilo se mu zmařit útok jednotek pruského krále Fridricha II. Vítězství záložní habsburské armády podporované saskými jednotkami vyprostilo z pruského obležení Prahu a vytvořilo předpoklady pro vytlačení vojska krále Fridricha z Čech.

Úspěch císařsko-královské armády u Kolína nesnižuje ani další průběh sedmileté války, ve které se nakonec habsburské monarchii nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, navrácení bohatého Slezska. Kolínského vítězství si císařovna Marie Terezie velmi vážila. V dopise při příležitosti ročního jubilea bitvy polnímu maršálu Daunovi vzletně napsala: "monarchie je Vám zavázána za svoji záchranu..." Vítězství u Kolína též uspíšilo ustanovení Vojenského řádu Marie Terezie, jenž byl oficiálně založen v den bitvy a stal se nejvyšším vojenským vyznamenáním monarchie, udělovaným důstojníkům za statečnost prokázanou v boji. Tímto záslužným řádem měly být oceňovány takové smělé a úspěšné činy, které vycházely z osobní dovednosti, chytrosti a iniciativy. Řád byl průvodně rozdělen do dvou tříd, na velké a malé kříže, přičemž k udělení velkokříže bylo rozhodující, aby vykonaný statečný čin vedl k rozhodujícímu úspěchu (v r. 1765 byla stupnice řádových tříd rozšířena o stupeň komandérský, vložený mezi malý a velký kříž). Při první řádové promoci 7. března 1758 byl sice velkokřížem řádu jako první vyznamenán bratr císaře, polní maršál Karel Alexandr vévoda Lotrinský, ale hned za ním vítěz od Kolína, polní maršál Leopold Josef Maria hrabě Daun. Jako třetí pak generál jízdy hrabě František Nadásdy de Fogaras, jenž byl velkokřížem dekorován nejen za Kolín, ale především za dobytí slezské pevnosti Svídnice (12. 11. 1757). Ze 14 důstojníků tehdy dekorovaných malým křížem řádu bylo devět vyznamenáno za kolínskou bitvu. První malý kříž při této promoci získal polní podmaršálek Claudius svobodný pán Sincere, který při třetí promoci ještě téhož roku obdržel velkokříž. Již roku 1757 byly také raženy pamětní medaile k poctě vítězství v bitvě u Kolína a založení Vojenského řádu Marie Terezie.

Bojiště lze zhruba vymezit na západě potokem Bečvárka, na východě potokem Peklo, na sever státní silnicí č. 12 v úseku Plaňany - Kolín a na jihu spojnicí obcí Svojšice, Libodřice, Lošany a Radovesnice. Do těchto obcí boj nezasáhl. Mezi obcemi Hradenín a Krychnov se rozprostíralo ležení císařsko-královské armády, v Krychnově se nacházel před a po bitvě hlavní stan polního maršála Dauna. Do okolních obcí a měst byli dopravováni ranění. Zprávy máme např. ze Zásmuk, Polních Voděrad, Libodřic, Zibohlav, Ratboře a Červených Peček, ale také Kolína nebo i Čáslavi. Hromadné hroby pro několik tisíc padlých byly vykopány především přímo na bojišti (např. v roce 2006 byl objeven hrob poblíž Chocenic), a také např. v Libodřicích, Lošanech, Kbelu, Ratboři a Červených Pečkách. Po bitvě bylo v obci Svojšice a jejím okolí slouženo velké Te Deum jako poděkování za vítězství zbraní habsburské armády.

Levé křídlo císařských stálo na počátku bitvy na Vinném vrchu (Vinohrad, kóta 311 m) východně od Bošic. Později se však vysunulo k Hradenínu. Střed sestavy se rozkládal na vrchu Mukařov (Přerovský vrch, 331 m) a pravé křídlo na kótě Křečhoř (333 m) a východně od ní. Rozhodnutí bitvy padlo v okolí vrchu Křečhoř a velké boje také probíhaly na vrchu Mukařov (Přerovském vrchu). Pruské jednotky útočily do mírného svahu. Šířku bojiště lze odhadnout zhruba na 9000 kroků (cca 6,5 km) a hloubku na 4000 kroků (cca 2,8 km). V reliéfu je kolínské bojiště nízkou pahorkatinou. Dominantou je hřbet s nejvyššími body Mukařov (Přerovský vrch, 331m), Křečhoř (333 m) a kótou 312 m. Poblíž této kóty byl v době bitvy vzrostlý dubový lesík (cca 15 ha). Jinak bylo celé bojiště bez většího porostu, pole pokrývalo vzrostlé obilí.

Severní strana tohoto hřbetu se pozvolna svažuje směrem do Polabské nížiny, kde je přerušena pouze vrchem Bedřichovem (279 m), který se osaměle tyčí nad Novou Vsí I. (v době bitvy se nazýval Novoveský vrch). Směrem k vesnici Břežany a Chocenice se svažuje příkřeji, stejně jako svahy potoka Peklo na východě. Na západní straně má potok Bečvárka poměrně příkré svahy a s množstvím mlýnských rybníků vytvářel vážnou vojenskou překážku.

Na silnici Plaňany - Kolín byly dva zájezdní hostince, a to v Novém Městě (dnes neexistuje) a "Zlaté Slunce" v lokalitě Slunce. Vesnice byly v době bitvy mnohem menší než dnes, s hlavní silnicí je spojovaly poměrně hluboké úvozy. Ves Kamhajek ještě neexistovala a místo pozdějšího Vítězova bychom nalezli Kelský dvůr. Od hřbitova u křečhořského kostela se táhla tzv. "Švédská šance" - asi 600 kroků (450 m) dlouhá, 400 kroků (250 m) široká a zhruba 6 m vysoká vyvýšenina podél cesty do Bříství.

Nejvýznamnější historickou památkou obce je zámek, který stojí uprostřed obce. Stavba vznikla v první etapě v letech 1755-1760 pro Jana Jiřího Hillebranta, ale až za nového majitele Arnošta Gideona Laudona (1717-1790) získala podobu hodnotného pozdně barokního celku. Odvážný vojevůdce habsburské armády byl r. 1759 jmenován polním zbrojmistrem a vojenským velitelem v českých zemích. Ještě předtím byl povýšen do panského stavu a obdržel inkolát v Čechách jako nový majitel malého panství Bečvárky. V bitvách sedmileté války se Laudon vyznamenal u Domašova, Kunersdorfu, Landeshutu a dobytím slezské Svídnice; bitvy u Kolína se neúčastnil. Pouze v jediné bitvě u Lehnice byl poražen. Po uzavření míru r. 1763 rozšířil své panství, když přikoupil sousední statek Velké Bečváry s nedávno postaveným zámkem, který nechal v letech 1766-1774 přestavět a rozšířit. Bečváry i Bečvárky pak prodal r. 1776. Od 14. června 1757 se pohybovali císařští husaři generála jezdectva Nádasdyho východně od Zásmuk, aby pak od 16. června večer kryli v prostoru Bečvár a Chvátlin levé křídlo hlavních sil polního maršála Dauna, které tábořily u Hradenína a Krychnova.

Roku 1755 blinecký dvůr koupil Filip Nerius Krakovský hrabě z Kolovrat, jehož syn Filip padl v bitvě u Kolína. O Blinku se opíralo pravé křídlo sestavy Prusů, jižně od ní měl postavení jeden z jezdeckých pluků generálmajora Schönaicha. Asi po 17 hod. od Hradenína přes Blinku postupoval oddíl císařsko-královského generálmajora Becka, tvořený hraničáry, řadovými pěšáky a husary. Když oddíl napadla Schönaichova jízda, osvobodil ho zásah eskadrony hessensko-darmstadtských dragounů.

Ráno 18. června 1757 zpočátku očekával polní maršál Daun útok Prusů z prostoru mezi osadami Blinka a Břežany. Během bitvy prostor mezi Břežany a Chocenicemi ovládala pruská divize vévody brunšvicko-bevernského a pruská jízda pod velením generálmajora Schönaicha se svými křídly opírala o Břežany a Nové Město. Naopak blíže k obci se posouvalo i levé křídlo Daunových vojsk. Mezi 17. a 18. hod. zaútočila jízda císařsko-královského generála Stampacha směrem na Břežany, aby zatlačila Schönaichovu jízdu a ohrozila pravé křídlo Prusů, ale byla odražena pěchotou. Až asi po 18. hod. ovládla tento prostor, když Břežany dobyli granátníci podmaršálka hraběte de Puebla. Ustupující Prusové obec zapálili.

18. června 1757 se na počátku bitvy u Kolína usedlost nacházela mezi znepřátelenými liniemi, což ji předurčilo stát ve středu válečné vřavy. Obraná linie císařských ležela na hřebenu vrchů a útočící pruské jednotky od silnice míjely Bříství při postupu směrem na výšinu Křečhoř. Kolem 16. hodiny zde pruské jednotky generálporučíka von Treskowa došly na úroveň pěšího pluku Hülsenova a spojily se s jeho pravým křídlem. Treskow útočil na rakouské pozice, které zatím hájilo jen jezdecké uskupení. Treskowův útok pak odrazila rakouská pěší divizí Sincereho, která posílila střed sestavy, a Treskow byl zahnán k Bříství. Následoval jeho druhý útok, na jehož odražení měla opět velký podíl Plunkettova brigáda Sincereho divize. Hrdinně bojovali i granátníci majora de Soro, jenž, ačkoli byl zraněn, neopustil bitevní pole. Okolo 17. hod. Sincereho divize podporovaná Hallerovým pěším plukem ze Starhembergovy pěší divize odrazila nový postup pruské pěchoty. Hallerův pluk však rozbili kyrysníci a dragouni plukovníka Seydlice. Seydlicovi se ale nepodařilo zlomit odpor pěšího pluku Bottova, který s částmi zbývajících dvou pluků Sincereho divize utvořil obranný čtverec. Nakonec jezdecké pluky generála Serbelloniho donutily Seydlice ustoupit až za Bříství. Pruský král Fridrich II. se pokusil zvrátit vývoj bitvy ve svůj prospěch stažením pěchoty vévody brunšvicko-bevernského z pravého křídla na střed sestavy, aby tak posílil tlak na oslabený císařský šik na styku Sincereho a Starhembergovy divize. Postup Beverna však brzdily jezdecké útoky. Zatím se podařilo uspořádat jednotky Sincereho a Starhemberga a odrazit útočící pruskou pěchotu. Po protiútoku pruské jízdy generálporučíka von Penavaira, jenž vyrazil z vysokého obilí jižně od Bříství, se divize Sincere vrátila do výchozích pozic. Úspěšně pak zahnala útočící pruské kyrysníky a umožnila tak své jízdě a granátníkům zdecimovat Treskowovu divizi, jejíž velitel byl zajat. Okolo 19. hodiny se mělo pruské jezdectvo generálporučíka von Penavaireho připojit k útočícímu Bevernovi a dalším pěším praporům, bylo však ostřelováno dělostřeleckou palbou a pod tlakem se obrátilo k ústupu. Pěchota vévody Beverna tak byla ponechána napospas císařsko-královským vojákům. Kolem 20. hodiny se celá pruská armáda hroutí.

18. června 1757 po 20. hod. večerní v závěru bitvy u Kolína pruský král Fridrich II. spěšně opustil bojiště, aniž předal velení, a vydal se přes Nymburk ke Praze. Generál pěchoty Mořic kníže anhaltsko-dessavský a generálporučík vévoda brunšvicko-bevernský organizovali ústup armády přes Plaňany na Nymburk. O tom však nic nevěděl Hülsen, Zieten ani Penavaire. Po zmatcích způsobených tmou, pronásledováním a nejistotou se podplukovník Warnery, který znal místní kraj, chopil velení Penavaireho jezdectva, ke kterému se přidali i Zietenovi husaři. Vedl jejich ústup přes Velim, Cerhenice a Radim ke zbytku armády.

Po bitvě u Kolína byli ranění vojáci umístěni v panském pivovaře. Zemřelí císařští byli pohřbíváni na hřbitově u kostela Všech svatých a pro pruské vojáky byl zřízen společný hrob za obcí na křižovatce silnic na Nebovidy a na Dolany u školy. Původně byl označen železným křížem a později zde byla vystavěna boží muka.

16. června 1757 večer dorazilo jádro císařsko-královských sil k výhodně položenému návrší mezi osadami Hradenín a Krychnov, kde se utábořilo do večera následujícího dne. Na křídlech byl tábor chráněn jezdeckými a hraničářskými jednotkami. Polní maršál Daun se tehdy ještě obával útoku přímo od západu, tak křídelního obchvatu. V předvečer bitvy však změnil názor a vydal rozkazy, aby jeho jednotky zaujaly linii Bošice - Křečhoř a očekávaly útok od silnice Plaňany - Kolín. Během bitvy se asi po 16. hod. pohybovala východně od vsi Hradenín divize podmaršálka hraběte de Puebla.

V raně barokní kapli sv. Anny z konce 17. stol. podle tradice během bitvy u Kolína prostřelil pruský voják oltářní obraz. Přes rozsáhlé boje však obec nebyla vypálena. V prostoru Přerovského vrchu nad obcí probíhaly 18. června 1757 prudké boje bitvy u Kolína. Když si okolo 15. hod. pruský král Fridrich II. uvědomil nutnost zamezení přeskupení jednotek habsburské armády na její ohrožené pravé křídlo nedaleko Křečhoře, vydal rozkaz k frontálnímu útočnému postupu po celé linii šiku. Prapory pěší divize generálporučíka vévody brunšvicko-bevernského se ale dostaly pod palbu Beckových hraničářů szluinského pluku, ukrytých v obilí nedaleko Chocenic. Zaútočil na ně pruský generálmajor Manstein, který však také strhl i Pannwitzovu brigádu z téže divize, jejíž postup na střed císařských tak byl zastaven. Manstein ovládl Chocenice a útočil do příkrého svahu na divizi podmaršálka Andlaua na Přerovském vrchu. V době od 15 - 16,30 hod. Manstein provedl tři velké útoky na divizi podmaršálka Andlaua, avšak byl vždy zahnán zpět. Při útoku byl také zraněn major hrabě de Soro, velící rakouským granátníkům. Vyčerpán útoky zaujímá Manstein postavení na okraji Chocenic. V 17,30 dostává rozkaz pruského krále k dalšímu útoku proti Andlauově divizi. Útok končí pohromou a Mansteinovy jednotky jsou sraženy bodákovým útokem pěších praporů Andalauovy divize za podpory jízdy, při kterém dobyly zpět Chocenice. Poté Manstein zaútočil na pěší pluk divize Puebla, ale byl zahnán jezdectvem generála Stampacha. Uvolněná Andlauova divize se mohla stáhnout na ohrožený střed císařského šiku a posílit jej před závěrečným útokem pruských sil. Nedaleko obce byl v roce 2006 objeven hromadný hrob několika desítek rakouských a pruských vojáků.

Vznikl jako nová ves během raabizace r. 1788 a původně byl nazván Grünberg, protože se rozkládal na místě dubového lesíka. Osada je dnes součástí Křečhoře. V ranních hodinách před bitvou u Kolína zaujal předvoj císařsko-královského generála Nádasdyho postavení mezi Křečhoří a Ohradou napříč kolínské silnice a setrval zde, než byl vytlačen Zietenovým sborem. Během vlastní bitvy asi ve 14. hod. útočila do svahu směrem na obec Křečhoř pruská pěchota brigády generálmajora von Hülsena.

Během bitvy u Kolína všichni obyvatelé utekli a dobytek zahnali do lesa u Rašovic poblíž Uhlířských Janovic. Po bitvě bylo u kostela pohřbeno velmi mnoho vojáků.

Severně od osady stála před bitvou císařsko-královská jízda generála jezdectva Karla hraběte Stampacha. Asi ve 14. hod. se podél Kocandy přesunovala na pravé křídlo záložní divize podmaršálka Wieda.

Kolín byl obsazen pruskými jednotkami od 17. května 1757. Generálporučík August Wilhelm vévoda brunšvicko- bevernský bydlel na náměstí v domě U Zlatého lva (čp. 90), plukovník z Fincke U Bílého beránka (Pražská ul. čp. 6) a podplukovník z Tettenbornu, posádkový velitel ve městě, U Zlaté štiky (Karlovo nám. čp. 7). Asi tisíc granátníků bylo ubytováno v kasárnách a po jednotlivých domech. Později jádro jejich vojska rozložilo tábor mezi Starým Kolínem a Kaňkem a také u Zibohlav. V sedmnácti budovách ve městě i na předměstích byly zřízeny prozatímní vojenské špitály. Zde byli ošetřování pruští i rakouští vojáci, přivezení od Prahy obležené Prusy. Staraly se o ně vdovy po padlých. Občané Kolína se u velitele vyplatili osmnácti dukáty, aby se nemuseli zapojit do prací v nemocnici. Hned druhý den po obsazení města Prusy Kolínští získali od vévody Beverna listinu zvanou "salva guardia", zakazující libovolné drancování měšťanů vojáky, za kterou zaplatili 24 zl a 45 kr. Místní obyvatelé přesto museli překonat řadu problémů, např. 19. května pobrali pruští vojáci v kolínském pivovaře 16 sudů piva a odváleli si je do svého tábora. Prusové město opustili 14. června, když zahájili přesun původně směrem na Plaňany, který však pozměnili do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II. Dobu sedmileté války připomíná nápis vyrytý do omítky v kostnici za chrámem sv. Bartoloměje. Obsahuje jména vojáků s letopočtem 1757. Mezi pilíři na severní straně trojlodí chrámu se nachází od roku 1965 barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která byla původně roku 1759 vztyčena v Plaňanech jako poděkování za ušetření obce od vážnějších válečných škod.

V období před bitvou u Kolína Fridrich II. nadále částí sil obléhal Prahu, ale současně se rozhodl soustředit východně od Prahy uskupení svých jednotek, s nimiž chtěl zatlačit záložní armádu polního maršála Dauna až na Moravu. 15. června ráno se sbory pruského krále a vévody brunšvicko-bevernského spojily u Malotic jihovýchodně od Kouřimi. Následujícího dne je posílil Mořic kníže anhaltsko-dessavský a teprve v noci ze 16. na 17. června dorazily od Nymburka vozy s proviantem. Ještě předtím, 14. června, táhlo Kouřimí Nádasdyho jezdectvo a hraničářská pěchota směrem na Zásmuky. Ve městě se měl pohybovat zvěd císařských, který zjišťoval sílu a postavení Fridrichova vojska. Bitvy u Kolína se také účastnil Václav Matyáš Hnojek, svobodný pán z Kleefeldu (1710 Kouřim - 1779 Maribor ve Slovinsku), který od 30. let 18. stol. sloužil v armádě habsburské monarchie. Účastnil se řady bojů během sedmileté války, v bitvě u Kolína se dvěma hraničářskými prapory bránil ves Chocenice. V roce 1762 obdržel rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie za prokázanou odvahu a rozhodnost. Později se stal velícím generálem v Karlovaci, do výslužby odešel roku 1773 v hodnosti polního zbrojmistra. Po bitvě u Kolína byli také v Kouřimi pohřbeni padlí vojáci. Jejich hromadný hrob připomíná prostý kamenný kvádr v bezprostřední blízkosti závěru chrámu sv. Štěpána.

16. června 1757 večer se utábořilo jádro císařsko-královských sil na návrší mezi osadami Krychnov a Hradenín a pobylo zde až do večera následujícího dne. V noci ze 17. na 18. června polní maršál Daun vydal pokyny k přeskupení své armády. Za velitelské stanoviště si nejdříve zvolil vrch Vinohrad ležící na severozápad od Krychnova, když však vystihl záměr krále Fridricha II. zaútočit na jeho pravé křídlo, přesunul se blíže ke Křečhoři. Obdobně na počátku bitvy byla poblíž obce rozložena záložní divize podmaršálka Wieda, než obdržela rozkaz k přesunu. Po vítězné bitvě se polní maršál Daun opět vrátil do Krychnova a vojsko zaujalo ležení, ve kterém odpočívalo den před bitvou.

Nedaleko obce, asi tři sta metrů západně se tyčí vítězný památník bitvy u Kolína z r. 1898. 18. června 1757 v nejbližším okolí obce vyvrcholila bitva u Kolína, ve které poprvé armáda Marie Terezie porazila pruského krále Fridricha II. Základ úspěchu císařsko-královské armády představovalo rozhodnutí vrchního velitele polního maršála Dauna posílit pravé křídlo sestavy, když zjistil, že Fridrich II. plánuje útok do těchto míst. Nejdříve generál jezdectva Nádasdy s předstihem obsadil jihovýchodní stráň vrchu Křečhoř a do prostoru Švédské šance severozápadně od Křečhoře vyslal bánské hraničáře. Daun pak vybídl k rychlejšímu postupu záložní divizi podmaršálka Wieda, která se přesouvala z levého křídla, aby zaujala postavení na vrchu Křečhoř mezi jezdectvem Nádasdyho a Serbelloniho. Asi ve 14. hod. zaútočila pruská pěchota záložní brigády generálmajora von Hülsena s podporou jízdy na Křečhoř. Část Zietenových jezdců zatlačila Nádasdyho husary, ale Prusové neobešli pravé křídlo sestavy habsburské armády. Hülsen asi ve 14.30 dobyl Křečhoř, musel však zastavit svůj postup, aby se znovu zformoval bojový šik. Daun pokračoval po 15. hod. v posilování své pozice v prostoru vrchu Křečhoř. Wiedově a Sincereho divizi s podporou dělostřelectva se pak podařilo zastavit Hülsenův postup. Znovu uspořádaná Wiedova divize zahájila útok proti Hülsenově pěchotě, ale byla rozbita po protiútoku pruské jízdy a pěchoty. Přes krvavé ztráty situaci zachránil dragounský pluk vévody württemberského. Zbytky Wiedovy divize ustoupily a Starhembergova pěší divize zastavila postup pruských praporů z Treskowovy divize a Hülsenovy brigády. Asi po 19. hod. znovu zaútočili Prusové na místo styku oslabených divizí Sincereho a Wiedovy. Král Fridrich nasadil do útoku všechny zbývající síly pěší divize vévody brunšvicko-bevernského a zbytků jednotek Hülsena a Treskowa s podporou jízdy generálporučíka Penavaireho. V tento kritický okamžik zaútočila císařsko-královská jízda. Zvlášť zdařilá byla ataka "holobradých" dragounů pluku knížete de Ligne. Za součinnosti jízdy a pěchoty se císařským podařilo rozbít pruský postup a přinutit protivníka k ústupu.

Na počátku bitvy u Kolína část Zietenova jezdectva zatlačila Nádasdyho husary a zaujala postavení východně od Kutlíř. Ke konci bitvy prý podle tradice přiběhla pruská markytánka s ustřelenou rukou se zprávou, že bitva je prohrána. Kutlíře pak byly ustupujícími Prusy vypáleny.

Většina obyvatel obce za bitvy u Kolína utekla do lesů i s dobytkem. Po bitvě zde byli ukládáni zbědovaní ranění, kteří často volali o pomoc. Mnozí mrtví pak byli pohřbeni na zdejších zahradách a za pozdějších dešťů byly vyplavovány jejich ostatky.

Nedaleko od obce v záhybu silnice do Radovesnic se nachází tzv. Kolovratův pomník, postavený pravděpodobně na památku úmrtí Filipa Kolovrata Krakovského jeho otcem Filipem Neriem hrabětem Kolovratem Krakovským. Podle některých autorů zde měl být pohřben podmaršálek baron von Lützov, jenž padl v bitvě u Kolína (srv. obec Svojšice). Okolí Lošan tvořilo 18. června 1757 týl habsburské armády. Poblíž nedalekých Radovesnic operovali Nádasdyho husaři. Severně od obce se pohybovalo jezdectvo generála Serbelloniho a některé další jednotky. Po bitvě byli v lošanském kostele a v blízkých domech ošetřováni ranění. Padlí vojáci byli pochováni do hromadného hrobu poblíž kostela. Ošetřování vojáků a hromadný hrob připomínají pamětní desky z roku 2001 umístěné vedle kostela sv. Jiří (nalevo od kostela na kamenné zdi soukromého domu) a na skále za kostelem.

Po obsazení Kolína Prusy 17. května 1757 část vojska ležela asi u Nové Vsi, později se přesunula do tábora u Kaňku. Za bitvy u Kolína sehrával významnou úlohu nedaleký Bedřichov, původně Novovesský vrch, který byl později nazván jménem krále Fridricha (Bedřicha). V průběhu střetnutí, snad v pozdější fázi, si toto místo Fridrich II. zvolil za pozorovatelnu. Při všeobecném ústupu pruské armády nechal vrch obsadit asi sto muži pruské pěchoty podplukovník Warnery. Po bitvě se postava pruského krále stala obecně známou a také tajní nekatolíci v kraji podporovali bedřichovskou legendu. Patrně patriotické pohnutky vedly asi r. 1841 majitele kolínského panství Václava Veitha k postavení památníku na vrchu Bedřichov, kterým chtěl připomenout vítězství habsburské monarchie v bitvě. V roce 2005 byl pomník osazen novou pamětní deskou s trojjazyčným textem.

18. června 1757 král Fridrich II. přijel z Plaňan do vsi okolo 8. hod. a patrně využil jako pozorovatelnu první patro stejnojmenného zájezdního hostince Nové Město. Poprvé se mohl přesvědčit o skutečném rozestavění Daunovy armády připravené k boji na protáhlém návrší jižně od silnice z Plaňan do Kolína. Po zjištění situace král vydal pokyny k zahájení bitvy a setrval zde asi do 13. hod. Rozhodl se zaútočit na slabší pravé křídlo Daunovy sestavy, ale nevyužil momentu překvapení a umožnil svým jednotkám odpočinek.

Během druhé slezské války 14. listopadu 1744 byl na zdejším zámečku ošetřován plukovník František baron Trenck (+ 1749), proslulý "ďábelský" velitel pandurů, který byl vážně raněn při obléhání Kolína, kde měl pobývat pruský král Fridrich II. s doprovodnou jednotkou.

Po bitvě u Kolína přes Pečky směrem na Nymburk ustupovala pruská pěchota, vedená Mořicem knížetem anhaltsko-dessavským.

Za ranní mlhy kolem 5. hod. 18. června 1757 vyrazil z pruského ležení jižně od Vrbčan pruský předvoj pod velením generálporučíka von Treskowa, který asi v 6 hod. vytlačil císařsko-královský hraničářský oddíl z Plaňan. Uvolnil tak cestu pro záložní sled vedený generálporučíkem von Zietenem, jenž bez problémů donutil k ústupu protivníkovy předvojové husarské a hraničářské jednotky do postavení východně od osady Slunce. Pruský král Fridrich II. chtěl získat přehled o postavení císařských. Když však z půdy fary neměl dostatečný rozhled, poručil faráři, aby ho doprovodil na věž kostela Zvěstování P. Marie. Farář však neměl klíče od kostelních dveří, a proto je dal Fridrich vyrazit. Ukázalo se, že v kostele ukryli svůj majetek někteří osadníci, kteří utekli před Prusy. Fridrich se při pohledu na snesený nábytek a cennosti jen zasmál a přikázal tu postavit na stráž vojáky, aby se nic neztratilo. Namáhal se však zbytečně, z věže kostela nebyl lepší výhled a Fridrich stále neměl jistotu, kde se vlastně nachází jeho protivník. Po odchodu Prusů ke Kolínu vtrhli do Plaňan opět hraničáři. Jiné neštěstí však městečko nepotkalo, a proto r. 1759 nechali vděční obyvatelé postavit sochu sv. Jana Nepomuckého na náměstí. Sochu objednal plaňanský farář Jan Antonín Bartl a vyhotovil ji kutnohorský sochař Martin Máslo. Od roku 1965 je tato socha umístěna u chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně.

V době sedmileté války vlastnila místní barokní zámek Marie Maxmiliána Schaffgotschová a 18. června 1757 byl v bitvě u Kolína poškozen a následně prodán roku 1759 Filipu Neriovi hraběti Krakovskému z Kolovrat, který zámek rokokově přestavěl. Jeho syn, rytmistr Filip, z Kolovrat padl v bitvě u Kolína. Okolo 14. hodiny se do prostoru mezi Křečhoří a Radovesnicemi přesunul od Kutlíř sbor generála jezdectva Nádasdyho, na který útočil generálporučík pruské armády Zieten. Husaři z prostoru Radovesnického potoka zdatně bránili obchvatu pravého křídla pruskými jezdci a podporovali své jednotky. Asi ve 14.30 po dobytí Křečhoře Hülsenovou pěchotou se stáhli bánští hraničáři do doubravy jižně od Křečhoře, odkud úspěšně vedli boj, než je vytlačila pruská pěchota. Při stažení do lesíka jim pomohl protiútok Nádasdyho, který byl odražen pruským jezdectvem Zietenovým, Normannovým a Krosigkovým. V šarvátce však byl lehce zraněn Zieten, což ovlivnilo jeho další činnost. Ustupující husary podpořili palbou z lesíka chorvatští hraničáři. Po 16. hod. vyčleněné jednotky pěší divize polního podmaršálka Starhemberga a bánští hraničáři dobyli zpět křečhořskou doubravu. Císařská jízda, tisíc německých jezdců pod velením generálmajora Starhemberga, zahnala husary Wartenbergovy a dragouny Stechowovy až k obci Křečhoř. Starhemberg ale musel také ustoupit, neboť byl ohrožován Zietenovými husary. Ti však byli odraženi palbou pěchoty z lesíka a Nádasdyho husary. Po 19.30 pod vlivem příkladu dragounského pluku de Ligne začal všeobecný útok císařsko-královského a saského jezdectva pravého křídla kromě husarů. Řada jezdeckých útoků vedla k úplnému zhroucení útočného postupu pruské pěchoty a jejímu ústupu.

Podle tradice po bitvě u Kolína přinesli do jednoho stavení v Ratboři raněného generála, omyli ho v neckách a pak mu vyčistili a zavázali rány. Jinde u studně leželo mnoho raněných a také si vymývali rány. Zemřelé pochovali vedle hřbitova.

V noci před bitvou u Kolína rozmístil Daun záložní divizi podmaršálka Wieda do prostoru mezi Svojšice a Bošice, levé křídlo Daunovy armády stanulo na Vinohradu u Bošic. Přímo ves Svojšice chránil oddíl hraničářů. Po vítězné bitvě, 20. června 1757 byla ve Svojšicích uspořádána děkovná slavnost. V kostele sv. Václava se konala mše svatá, kterou celebroval administrátor P. Vokřál za přítomnosti polního maršála Leopolda Dauna a jeho generálů; po mši proběhlo "Te Deum". Na polích za kostelem se pořádala podobná slavnost pro vojsko. Slavná mše svatá byla sloužena pod stanem pro armádu seřazenou do velkého obdélníku. Pamětní zápis hovořil o halasu bubnů a píšťal, o polní hudbě a také o trojí salvě z pušek a všech 142 děl. 21. června byl v kostele slavnostně pochován polní podmaršálek Adolf svob. pán Lützow, který padl při jezdeckém útoku. V zámecké kapli sv. Jana Nepomuckého se nacházel obraz sv. Václava patrně s výjevem bitvy u Kolína (s pohledem na zámek a kostel ve Svojšicích, Kouřim a Klášterní Skalici), jenž byl namalován kolem roku 1760.

U farního kostela Stětí sv. Jana Křtitele je pohřben generál jezdectva Michael svobodný pán Melas (1729-1806), nositel komandérského kříže Vojenského řádu Marie Terezie, se svou manželkou. Melas se zúčastnil také bitvy u Kolína a byl po ní povýšen na hejtmana granátnické setniny pěšího pluku Batthyányi. V čele této jednotky se vyznamenal během útoku na Svídnici 1. října 1761. V závěru své vojenské kariéry vedl boje s Napoleonem v Itálii. Po několika dílčích vítězstvích byl nakonec poražen roku 1800 u Marenga. V aktivní službě zůstal do roku 1803 jako velitel ve Vnitřních Rakousích a v Čechách. Zemřel v Týnci nad Labem.

Po bitvě u Kolína 18. června 1757 podplukovník Warnery vedl pruské jezdectvo Penavaireovo a Zietenovo přes Velim, Cerhenice a Radim ke zbytku armády ustupujícímu směrem na Nymburk.

Původně zde bývala ves Kly, resp. Kel, která je poprvé doložena 1299. Po bitvě u Kolína byl v letech 1776-1777 v rámci raabizace rozdělen Kelský dvůr na menší usedlosti a nově vzniklá ves byla nazvána na památku vítězné bitvy Siegfeld a později česky Vítězov.

14. června 1757 zaujalo Nádasdyho jezdectvo a hraničářská pěchota postavení východně od Zásmuk, aby kryly přesun hlavních císařsko-královských sil. Po bitvě u Kolína bylo odvezeno do Zásmuk větší množství raněných z obou válčících stran. Na šest set z nich bylo položeno venku na polích, kde o ně pečovali řeholníci z františkánského kláštera a udíleli jim poslední pomazání. V klášterním chrámu Stigmatizace sv. Františka Serafínského byl pohřben poručík Josef hrabě Soro, jehož náhrobní kámen se nachází na pravé straně od vchodu. V klášterní zahradě za kostelem byli také pohřbíváni zemřelí vojáci.

V období od 18. května do 4. června a 13. června zde měl vojenské ležení vévoda brunšvicko-bevernský. Po bitvě u Kolína byl kostel sv. Martina plný raněných, kteří sem byli přivezeni z bojiště.

Budova zájezdního hostince pochází asi z první pol. 18. stol. Ráno 18. června 1757 asi ve tři čtvrtě na devět zaujímala pruská armáda postavení v kolonách mezi Plaňany na západě a hostincem Zlaté Slunce na východě. Krátce před bitvou stál nedaleko hostince pruský předvoj pod velením generálmajora von Hülsena, než se přesunul východněji. Podle tradice využil hořejší místnosti hostince král Fridrich II. jako pozorovatelnu. Pravděpodobně to mohlo být až po 13. hod., kdy zaujala pruská armáda výchozí postavení k bitvě blíže ke Kolínu, aby mohla útočit na pravé křídlo Daunovy sestavy v prostoru Křečhoře. Fridrich zde pobyl asi do 15. hod., pak se odebral k Mansteinovi, aby sledoval první útok jeho jednotek.

Ráno před bitvou u Kolína stály na výšině východně od vsi husarské hlídky císařských.